Aquatlon na vlastní kůži

„Na místa. Start!” píšťalka mne posílá pod hladinu. Protnu ji, chvíli vlním a jdu na první tempa. ,Jak já to spočítám?' mihne se mi hlavou. Mám před sebou 400 metrů kraulem na krátkém bazénu. Od obrátky k obrátce. ,Zkusím se chytnout té holky vedle,' napadne mne. Jsem trochu v panice. Nestíhám myslet na záběr, dotahování, techniku, či cokoli, jen se snažím to přežít. ,Aha, tak nechytnu. Už mi ujela...'

 

Plaveme v pěti drahách, v každé dva závodníci. Překvapilo mne, kolik je tu lidí. Prý kolem 300 startujících. Včetně dětí. Na to množství nejsem zvyklá. Znám jen plavecké závody, kde nás je míň... Mimochodem k plavání jsem se po deseti letech vrátila před dvěma lety. Teď ho dělám pro radost. Bavím se jím.

 

 

,Do háje, už toho mám plné zuby.' Snažím se přidat, ale už není z čeho brát. „Nohy! Kopej!” povzbuzuje mne kamarádka na břehu. Neslyším nic, jen vnímám pohyb jejích rukou, které signalizují poslední padesátku. Kopu a točím rukama, co mi dech dovolí. Už mám před očima tmu. Konečně! Dohmat!

 

„Spokojená?” ptá se mne parťačka sotva popadnu dech. Trénujeme občas spolu. A navzájem se i hecujeme. Právě třeba tímhle závodem. Chtěly jsme si zkusit, jak nám to po zimě plave. I trochu máknout při běhu…. Nooo, to jsem zvědavá, jak to teď asi za dvě hodiny odpočinku zvládnu uběhnout. Čeká nás 5200 metrů….„Ta vytrvalost mi chybí,” odpovídám ji. Mám raději sprinty. Ale co už, vlastně spokojená celkem jsem. Pár vteřin za osobákem a druhá v kategorii.

 

 

Házím do sebe snickersku, napiju se koly a jdu se převléknout do běžeckého. „Závodníky prosíme o přesun do parku. Poběžíte okruhy, dospělí celkem čtyři,” dozvídám se při rozpravě. Je chladno, vypadá to na bouřku. Jdeme se trochu rozklusat - ne moc, abychom to uběhly a hurá do řady. Startuje se podle zaplavaných časů od nejlepšího, Gundersenovou metodou.

 

 

„Až vám zezelená jméno na tabuli, vybíháte,” slyším poslední instrukce. Mávnu na kámošku, pozdravím se se svou trenérkou plavání a už jdu do davu. Startujeme skoro po vteřinách. „Makej! Jdi!” huláká někdo na mne z přihlížejících. Nestihnu se ohlédnout a už upaluju. ,Ježíši, ty mají tempo!” vyděsím se, když mne na prvním kiláku předběhne spousta lidí. No nic, věděla jsem to. Musím přidat. ,Že já víc neběhám! Že jsem chodila včera na ten koncert až do půlnoci! To byl blbej nápad!' mluvím sama k sobě. A to je to poslední, co si řeknu. Pak už jen tiše trpím. Utíkám, co to jde.

 

 

Jsem v cíli! Mám radost. Rudá jsem jako rak, nohy mě bolí jako čert, ale jsem spokojená. Běželi jsme kolem party, co si v nedělním odpoledni užívala drinků, hudby a jídla na lavičce. Mám skvělý pocit z toho, že jsem minimálně lepší než oni. Tohle mne baví! Proto jsem začala zase závodit. Porazit svou vlastní lenost je pro mne totiž docela dobrá výzva!


 

KRISTÝNA MACHKOVÁ

 

Přihlásit se

Heslo jsem zapomněl

Jsem tu poprvé a chci se registrovat

Vyhledávání