Opustit něco, co máš rád, není nikdy jednoduché

31.8.2021 Blog

Blanka Kubíčková

Martina Elhenická (27) začala plavat už ve třech letech. A plavání ji chytlo hned. Později se specializovala se na 1500 metrů volným způsobem. Je pyšná na to, že se z oddílu v malém městě dokázala vypracovat na světové závody. 

Proč končíš?
Úplně jsem nechtěla skončit v tuhle dobu. Myslela jsem si, že to bude asi o půl roku později. Přišlo by to ale tak jako tak. Nedostavily se takové výsledky, jaké jsem čekala, a tak se to ukončilo dřív.

Je člověk na konec něčeho, co trvalo v tvém případě 25 let, připravený?
Myslela jsem, že ano. Ale když to teď zažívám, je to těžké a emotivní. I když už to vím měsíc, myslím si, že se nelze připravit. Když děláš něco, co máš rád, baví tě to a naplňuje, tak opustit to, není jednoduché nikdy.

Věděla jsi, že to jednou přijde, myslela jsi na zadní vrátka?
Trochu ano, věděla jsem, co chci jednou dělat. Ale do poslední chvíle věříš tomu, co je teď. Do budoucna bych chtěla zůstat u sportu, věnovat se trénování, ale spíš v posilovně. Momentálně si dělám základní kurz v crossfitu. 

Jaké jsou pocity, když víš, že jdeš na svůj poslední závod coby profesionál?
Ty byly špatné. Byli jsme v červenci na závodech ve Slovinsku a už když jsem na ně balila, byla jsem trochu naměkko. Je smutné, když si naposled skládáš plavky do Arena báglu a dáváš tam všechno, co je potřeba... Ale měla jsem kliku, že jsem tam byla se svým týmem, s klukama, kteří mi to udělali jednodušší. Všechno berou s humorem, tak jsem si vyslechla rady typu Tak už běž, stejně patříš k plotně. (smích) Samozřejmě ze srandy, ale pomohlo to.  Když jsem doplavala, pocity jsem v sobě dusila. Nechtěla jsem na bazéně brečet. Ale večer to na mne padlo…

Přehrála sis v hlavě všechno, co jsi prožila?
Spíš to byly okamžiky. Třeba, když přišel na bazén pan Pokorný, můj dlouholetý trenér v Trutnově, vedl mě od mých asi 8 let. Další asi první dospělá Evropa, první závody s dospělým repre týmem. Odchod do VSC do Prahy k panu Strnadovi. První mistrovství světa na dlouhém bazénu v Kazani. A pak mi ještě vyskočí letošní závody ve Stockholmu, měla jsem tam po nějaké době zase strašnou radost, jak jsem plavala…

Co ti plavání dalo?
Spoustu věcí. Hlavně asi vytrvalost. Když věci nejdou hned, vydržet, nevzdávat to a snažit se jít dál. A také chuť se učit. Nebojím se toho, co přijde, i když už teď mi plavání chybí.

Co tě donutí něco vzdát?
Když už boj trvá moc dlouho. A vezme mi to víc síly, než by se mi pak vrátilo. I kdybych to pak vybojovala, už bych z toho neměla takovou radost.

Jaké to je, vylézt z bubliny do reality?
Zvláštní. Těšila jsem se třeba, jak budu ráno vstávat později. Odpočineš si týden, dva, ale pak stejně zase začneš vstávat brzy, protože jsi na to zkrátka zvyklá takovou dobu. Uvědomila jsem si, kolik věcí jsme měli naservírovaných až pod nos. A teď jsem přistála nohama na zemi. Třeba i sehnat byt byla fuška… A co mě překvapilo? Že si jdu zacvičit a chtějí po mě za to peníze (smích).

Jsi někomu vděčná za to, co ses naučila?
Jednoznačně rodičům, kteří mě na plavání dali a celý život vydrželi to, že se u nás všechno kolem plavání točilo. Podporovali mne, stejně jako trenéři z trutnovského oddílu, kteří mě vychovali. Také Vysokoškolskému sportovnímu centru, že jsem v něm mohla posledních šest let plavat. Především však samotnému plavání: takže, děkuju! Byla to jízda!

Foto: archiv Martiny Elhenické, Kristýna Machková

Přihlásit se

Heslo jsem zapomněl

Jsem tu poprvé a chci se registrovat

Vyhledávání